CESTA K ZALOŽENÍ VLASTNÍ CHOVATELSKÉ STANICE

Monika

Narodila jsem se v roce 1996 v chovatelské stanici Bludov. Jelikož tato stanice odchovává pouze psy loveckých plemen, ne jinak tomu bylo i u mě. Monika alias jagdteriér. ,,Přezdívka" se se mnou táhne po celý můj život přes mnohé přátele lovecké kynologie a to nejen na Šumpersku. Musím uznat, že pár společných povahových rysů opravdu máme...

Když vzpomínám na dětství, zjišťuji, že mám především vzpomínky, co se týkají psů. Jsou to vzpomínky z loveckého výcviku a s ním spojených zkoušek, běžkování a výletů se psy nebo třeba to, jak jsem ,,odešla z odložení" na mezinárodní výstavě v Brně a cizí lidi mi museli zacpat pusu tureckým medem, abych tolik neřvala, zatímco hledali bráchu s taťkou...

Teď v dospělosti nechápu, jak jsem mohla chodit sama po dědině (nejen) s irským setrem Pontou, co byla větší než já. Pravdou ale je, že jsme se vždy vrátily v pořádku domů - bez žádných negativních zážitků :)

Vodítko jsem ve třinácti letech vyměnila za otěže. Psi šli od té doby stranou a já byla buď ve stáji nebo ve škole. Teď vím, že je to velká škoda. Zpětně bych si přála využít ten čas jinak - v rámci kynologie. Nemusela bych teprve teď sbírat všechny praktické zkušenosti související s výcvikem a hlavně předvedením dovedností vlastního psa. Rozumějte, že jsem trošku stresař a každou výstavu či zkoušku se vystavuji, naštěstí čím dál menšímu, diskomfortu...

Když jsem se odstěhovala k manželovi, nikoho jsem v okolí neznala. On měl svou zálibu v autech a já najednou byla úplně bez všeho a bez všech. A hlavně bez PSA!

 Jelikož jsem se zamilovala do taťkovy Almy, zamluvila jsem si štěně německého krátkosrstého ohaře. Vidina toho, že budu mít černou fenu nebo co nejtmavší černou běloušku s plotnami se záhy rozplynula. Všechny narozené feny byly pouze běloušky bez ploten...No nic, musela jsem se zařídit jinak - ,,Musím holt vymámit přímo Almu."

No, lehké to nebylo, ale vzhledem k tomu, že jsme si ji často půjčovali, bylo nakonec svoleno a 26. 6. 2018 jsme Almičku adoptovali! Bylo domluveno, že pokud si bude těžce zvykat, zase ji vrátíme. Na to ale vůbec nedošlo, okamžitě k nám bez problému přilnula. A od té doby nás můžete potkat bez psa snad jenom v supermarketu :D

Stali jsme se pejskaři tělem i duší a za nedlouho přišlo na mysl pořízení druhého psa. Věděla jsem, že dalšího ohaře už nechci. Chodila jsem hodně po horách a tak jsem si myslela spíše na retrievera, který se více drží vůdce. Začala jsem tedy mluvit o flat coated retrieverovi. Už déle jsem byla ve flatařské skupině na Facebooku, ale v té době jsem si začala tak nějak více všímat, že se v rámci plemene velmi často mluví o rakovině. To mě dost odradilo a začala jsem se rozhlížet i jinde...

A pak taťka řekl: ,,Tak co ten toller?"

,,Já nevím, mně se vůbec nelíbí!"

No...a jelikož se mi líbí černí, velcí psi...máme Dixie! 

To, že jednou budu mít vlastní chovatelskou stanici  bylo tak jasné, jakože malé dítě jednou začne chodit. Ale že má první chovná fena bude zrovna tollerka, to by mě ani ve snu nenapadlo. 

Slyšíte to jistě všude, ale ani já si to neodpustím - nevybírejte plemena podle vzhledu, ale podle toho, co od nich očekáváte. Pokud tedy chcete dopadnout tak dobře, jako my! :D

Los

Los se na rozdíl ode mě setkával spíše se psy služebních plemen. V blízké rodině měli například boxera a doma zvláštně se chovajícího dobrmana. Jizva na jeho ruce mu každý den připomíná, proč si nekupovat štěně bez PP, navíc po matce s velmi špatnou povahou :D 

Je to milovník psů jako žádný jiný. Nezdráhá se obtěžovat lidi v restauraci, zda by si mohl pohladit jejich psa. Při sebemenší příležitosti se rozvášní u příběhu, který začíná větou: ,,My máme taky pejsky, Almu a Dixie..." :D 

Doma funguje jako vrchní krmič, podporovatel a iniciátor her a blbostí, na které já osobně tolik nejsem. Nadšeně navštěvuje tolleří procházky a nejvíc se těší na štěňátka.

Jeho modlou jsou ohaři, plemena typu bull a teď nějakou dobu samozřejmě i tolleři! :D