Nova Scotia Duck Tolling Retriever

U'RE MY PIXIE DUST JUMPING HUNTERS 

Ranné mládí...

Mým plánem bylo maximálně se zaměřit na výchovu a začlenění mladého pejska do našeho života. Naše feny nás doprovázejí všude, kam je to alespoň trochu možné (vlastně někdy i nemožné, ale zatím to vždycky klaplo :D). Proto jsem ji začala pomalu a úměrně jejímu věku, připravovat na situace všeho druhu. 

Každý pejsek lidí, co chtějí mít super parťáka, by s lidským světem měl být v klidu seznámen. Naše Almička například neřešila ve ,,společnosti" absolutně nic (když tedy nepočítám městské holuby, kočky a jiná zvěrstva), ale jedna věc ji dělá i do teď občas problém - že se prostě jen tak někam jde a nemusí tam být pro ni žádná akce. Někdy se začne nudit a tím pádem i prudit. I na to jsem (již poučena) myslela a věnovala celé socializaci a výchově velkou péči.

Samozřejmě přišla doba, kdy jsem najednou měla pocit, že jsme v tréninku opožděné minimálně o půl roku a že by už měla určitě umět toto a tamto. A musím přiznat, že jsme se ve výcviku jednu chvíli plácaly zprava doleva. Pořád jsem měla na paměti, že musím být trpělivá a taky že jo - první kouzlo přišlo v jejím roce a druhá proměna v roce a půl. To konečně dospěla a já mohla sklízet úrodu, co jsem po dobu jejího prvního roku života pečlivě zasévala.

Náš život s Dixie...

Dixie je pejsánek na objednávku. Vysnila jsem si tmavonosou fenečku s bílými znaky a přesně taková nám přišla do života. Ale hlavně je to velká pohodářka a nejposlušnější pes, jakého jsme v rodině kdy měli. Čas, který spolu trávíme doma, při vycházkách nebo při tréninku si opravdu užívám. Na všem se vždy pěkně domluvíme - bez jakýchkoli negativních emocí. Jinak by to ale ani nešlo, špatně totiž snáší, když se na ni někdo zlobí. Říkáme o ní, že je dobrosrdečný pejsek s očima, kterýma dohlédnete až na srdéčko. A to, že sem tam přibude do složky nějaký diplom už je jenom třešnička na dortu...

Dixie je první pes, o kterého se kompletně starám, vychovávám a cvičím sama - samozřejmě za podpory mého otce, ale tak nějak si tu svou cestičku vyšlapáváme po svém. Řekla bych, že nám to celkem jde. V loveckém výcviku jsme už sklidily pár úspěchů a ve výstavním kruhu jsme si také vedly dobře.

V této době Dixie, kromě OVVR, složila barvářské zkoušky a barvářské zkoušky honičů. Po jarní přípravě na OVVR jsem chtěla trochu změnit zábavu, navíc BZ jsem si naplánovala už když byla štěňátko. Od totiž malička prokazovala výborné stopařské schopnosti a zdravý zájem o zvěř. Už chybělo jen nasměrovat její vlohy správným směrem, což se perfektně povedlo a BZH jsme si s taťkou potom dali už jako naši soukromou výzvu. Moc retrieverů tyto zkoušky nemá a já z nich mám opravdu pěkné silné zážitky, o kterých si můžete přečíst tady. :)

Po mateřských povinnostech jsme si naplánovaly také nějaké lovecké zkoušky. Měsíc po štěňátkách jsme složily lesní zkoušky v I. ceně a hned měsíc na to podzimní zkoušky ve II. ceně.